Iulian CIOCAN

 

Romanul Înainte să moară Brejnev de Iulian Ciocan a apărut de curînd în limba cehă, la Editura Dybbuk, în traducerea lui Jiri Nasinec.

 

 

Shnilé rajče

 

Shnilé rajče, vržené z pátého poschodí panelového domu se zručností příznačnou pro dobrého zaměřovače, se rozpláclo přímo na holé, blýskavé lebce Polikarpa Feofanoviče. Čerstvě penzionovaného veterána na okamžik přepadl ukrutný strach, který se vzápětí proměnil v stud a zmatenost z toho, že mu po obličeji a po krku stéká cosi vazkého a smrdutého. Připadalo mu, že je terčem pohledů všech. Kdesi nahoře se někdo zachechtal. Polikarp Feofanovič chvějící se rukou vytáhl z kapsy u kalhot zmuchlaný kapesník a bázlivě se rozhlédl. Přestože to bylo v pravé poledne, dvůr byl pustý. Ulehčeně si oddechl. Zvedl oči a bedlivě zkoumal horní patra domu. Za betonovým zábradlím balkonu, který se krčil pod střechou, přecpán nejrůznějším harampádím, se mihl protáhlý chlapecký

obličej.

Rázem se rozpomněl, že Venjamin Nikanorovič, obránce Stalingradu a přítel, se kterým hrával domino anebo jezdil do Ghidighici na ryby, si občas stěžoval, že ho za bílého dne „bombardují“ smradlavými vejci a shnilými rajčaty. Polikarp Feofanovič si teď uvědomoval, že podcenil společenskou závažnost celého případu. Bohorovně přehlížel neuctivé chování, které by ho mělo normálně znepokojovat: děti – dozajista pionýři nebo komsomolci – zesměšňovaly veterány sovětské armády. Dolehly na něho výčitky svědomí a vybavily se mu další podrobnosti: Venjamin Nikanorovič o těch incidentech mluvíval tlumeným hlasem a hleděl do prázdna. Názor, vyslovený Polikarpem Feofanovičem, že jde jen o dětské vylomeniny, šel navíc Venjaminu Nikanoroviči na nervy. A jednou, když čerstvě penzionovaný veterán při poslechu šeptaných slov připomínajících lehce žertovné drama přítele, který se ocitl v dešti smradlavých vajec, nedokázal potlačit smích, mu obránce Stalingradu ukázal záda a několik dní s ním odmítal promluvit.

Zamyšlený Polikarp Feofanovič pocítil nutkavou potřebu močit. Div že mu nepraskl měchýř, vysílal zoufalá S.O.S. Čerstvě penzionovaný veterán se rozhlédl kolem, chvatně přikročil k prťavým keříkům před šedivým panelákem, usedl na bobek, vytáhl scvrklý úd a s námahou, celý brunátný v obličeji, pomalu učurával. Zničehonic se tu objevila hospodyně, hrbící se pod tíhou nákupních tašek; jen vyvalila oči a přidala do kroku. Druhé rajče, vržené uličníkem s protáhlým obličejem, přivedlo Polikarpa Feofanoviče do stavu nepříčetnosti. Musel uhnout, padl na zadek a několik kapek moči mu potřísnilo kalhoty. Zapnul si poklopec a odhodlaně zamířil ke vchodu do domu. Nebyl zvyklý zdolávat tolik schodů najednou (bydlel v přízemí) a funěl jako lokomotiva. Stiskl tlačítko zvonku u dveří pokrytých silnou vrstvou špíny. Sotva slyšitelné cvrnknutí a po něm hrobové ticho. Znovu stiskl tlačítko. Konečně uslyšel kroky a v pootevřených dveřích se objevil protáhlý obličej. Kluk s pohublými tvářemi a pátravým pohledem.

„Zavolej mi rodiče!“ zahřměl čerstvě penzionovaný veterán.

„Rodiče pracují a nedovolují mi bavit se s cizími lidmi. Vy jste kdo?“ zeptal se protáhlý obličej s nelíčeným úžasem.

„No to mě podrž! Je to vůbec možné, ty smrkáči? Napřed po mně házíš rajčata, a teď – já nic, já muzikant?“

Polikarp Feofanovič soptil vzteky.

„Jestli okamžitě neodejdete, zavolám milici!“ uzavřel uličník, semkl rty a zabouchl mu dveře před nosem.

Čerstvě penzionovaný veterán zůstal, jako by do něho uhodil hrom. Dolů po schodech scházel s naléhavým pocitem ponížení, kterého se nezbaví – to cítil předem – ani tehdy, až mu budou rodiče a třídní z chování malého chuligána skládat účty.

Doma, v prostorném třípokojovém bytě, kde po manželčině smrti zavládl nepořádek, úplně propadl chronickému neklidu. Zašel na toaletu a dlouho se snažil měchýř vyprázdnit, sténaje přitom bolestí, pak pojedl dušené fazole, se svraštěným obočím polkl léky předepsané urologem a vyčerpaný a sklíčený se zhroutil do postele, do níž se noc co noc pomočoval. Poprvé zakoušel pocit, že je příliš starý na to, aby dál bojoval proti nespravedlnosti, a posmutněle zjišťoval, že on sám se zachoval vůči Venjaminu Nikanoroviči nespravedlivě. Spánek ho přemohl, až když se omámil prášky. Zdál se mu dávný sen, který se pokaždé přerušil před rozuzlením.

Účastnil se pohřbu v jakési zpola vybombardované budově. Stála tam rakev a u ní z jedné strany usedavě plakaly dítě a žena zkroušená utrpením, z druhé strany postával Polikarp Feofanovič a byl jako na trní. Žena a dítě ho čas od času probodávaly pohledem, něco mu hlasitě vyčítaly, slovům však nebylo rozumět. Polikarp Feofanovič překonal strach a přistoupil k rakvi, kde ležel… stop!

Sen rázem skončil a čerstvě penzionovaný veterán se probudil s bušícím srdcem, zachvácen nevyzpytatelnou hrůzou. To se opakovalo už několik let. Ale toho dne, snad vinou prášků na spaní, sen nabral ještě hrůznější obrat. Napřed rozeznal slova té schoulené ženy, mluvila na něj německy a on věděl, že ho obviňuje ze smrti svého manžela. Když pak přistupoval k rakvi, sen se tentokrát nepřerušil. Spatřil mrtvolu fašisty ve vojenské uniformě a věděl, že je to zajatec, kterého roku 1944 zabil pro pokus o útěk. To, že fašista měl ženu a dítě, vyvedlo Polikarpa Feofanoviče z míry. A jako by toho nebylo dost, fašistova mrtvola se v mátožném snu zvolna proměňovala v kluka s protáhlým obličejem a očima žhnoucíma hluboko v očnicích, pak vyskočila z rakve, mrštila po něm shnilým rajčetem a zahulákala: „Ať přijde milice!“

Polikarp Feofanovič se probudil za nejhlubší noci a házel sebou v rozkotané posteli. Když se mu srdce uklidnilo, slezl z lůžka a rozsvítil lampu. Než došel na záchod, pomočil celou podlahu. S očima zamženýma spánkem se marně pokoušel najít mezi prádlem, naházeným bez ladu a skladu do skříně, čisté spodky. Podíval se z okna: venku byla neproniknutelná tma. Usedl do křesla a pokoušel se přijít na kloub tomu, co ho vlastně tak rozladilo. Měl pocit, že toho chuligána s protáhlým obličejem odněkud zná. Pohled na nepořádek v ložnici ten pocit paradoxně posiloval. Když se mu v hlavě konečně rozsvítilo, byl z toho celý pryč. Ohromeně zjišťoval, že chuligán byl jedním z těch ochotných pionýrů, které před rokem místní rusko­-moldavská škola pověřila, aby mu doma občas poklidili a obstarali nákupy. Fujtabl! Pionýr s protáhlým obličejem byl veselý, pracovitý chlapec s laskavým pohledem. Ruku do ohně by za něj dal! Jasně si vzpomínal, jak mu protáhlý obličej jednoho dne pomáhal vyklepat všechny koberce a umýt sporák, jindy ho zase po odchodu uspěchaných spolužáků úpěnlivě prosil, aby zavzpomínal na slavnou minulost. Když mu pak Polikarp Feofanovič vyprávěl o krutosti hitlerovských okupantů a o hrdinství sovětských vojáků, o tuhých bojích, kterých se účastnil, a přirozeně i o osvobození sovětské Moldávie, přímo jej hltal očima. Díky tomuto nadmíru zvídavému pionýrovi, který ho často přerušoval jen proto, aby nezapomněl na nějakou maličkost, Polikarp Feofanovič znovu pocítil dávno potlačenou potřebu občas si s někým popovídat. Jak je to možné, že se ze slušného pionýra vyklubal takový prevít? Jak po něm mohl házet rajčaty chlapec, který mu uklízel v bytě? Nikdy se o něho ani slovem neotřel. Ba naopak, nejednou mu i dal peníze na zmrzlinu. Ten kluk určitě nebyl praštěný, i když protáhlý obličej mohl být důsledkem krušného dětství. Ale copak to vůbec lze, považovat dětství těchhle dětí, které žijí v éře rozvinutého socialismu, za krušné? V žádném případě. Polikarp Feofanovič si zhluboka povzdechl. Jeho generace měla dětství plné odříkání.

Znenadání si vybavil další trapnou situaci. Jednou vešel do Pramenu, kde lidé stáli frontu na uzenky Doktorskaja. Prodíral se k pultu a přitom volal: „Já jsem veterán!“ Lidé mu unaveně, ale uctivě ustupovali z cesty. Jenomže na vlasatého kolohnáta v džínsech jeho medaile žádný dojem neudělaly, vykřikl: „Kam se to cpeš? My snad nejsme lidi?“ Pravda, prodavačka a kupující nakonec drzého habána umravnili, ale Polikarp Feofanovič pak nestál celý den za nic. Čerstvě penzionovaný veterán zapátral v paměti a ohromeně zjišťoval, jak často ho uráželi či zesměšňovali: v přeplněném autobusu ho nikdo nepustil sednout, zato si z něj nějací studenti dělali šoufky a se staženými rty se ho ptali, jestli ho náhodou nebolí nohy; ze schránky na dopisy, jež byla plná svinstva, se mu ztrácely noviny; jeden soused, komsomolec, kterému vyčinil, protože ustavičně čmáral na chodbě po zdech, ho nikdy nepozdravil; hluční darebáci, kteří hráli před domem na kytaru, nejenže nevzali jeho protesty na vědomí, ale ještě mu doporučovali, aby odprejsknul. Pomaloučku polehoučku vycházela na povrch holá pravda: mladá generace byla nakažena lhostejností a nedostatkem mravního cítění. Svědčilo pro to mnoho skutečností. Na Polikarpa Feofanoviče dolehla bezmezná, sžíravá úzkost. Pionýři­-komsomolci znevažovali veterány, kteří za ně prolévali krev, ale ještě hroznější bylo, že společnost tento postoj nezaznamenala. Chuligány nikdo netrestal! Společnost je tedy nezdravá. Stalo se něco vážného. Zdánlivě bylo vše jako předtím, ba ještě lepší, protože byli zničeni nepřátelé lidu a zastrašeni vnější nepřátelé. Ale kam se poděl elán, nadšení

prvních pětiletek, hrdinský duch z doby války a příslovečná dobrota mladých? Vypařily se, navzdory blahobytnému životu. Že by tenhle morální úpadek zapříčinila právě nepřítomnost nepřátel a těžkostí? Vrhl se k telefonu a začal vytáčet číslo Venjamina Nikanoroviče. Vzápětí toho nechal, uvědomil si totiž, že je půlnoc. Znovu usedl do křesla a nechal se unášet myšlenkami. Ve své době poznal jiné pionýry, výjimečné děti, které pracovaly u soustruhů a na polích, pomáhaly rodinám těch, kdo bojovali na frontě, koncertovaly po nemocnicích, ošetřovaly raněné, posílaly na frontu balíčky a dopisy. Ať byly kdekoli – daleko za frontou, v oblasti poblíž bojů anebo na území dočasně okupovaném nepřítelem –, všude zůstávaly věrny své povinnosti pionýra, posvátně schraňovaly rudé šátky a dělaly všechno, co bylo v jejich silách, aby uspíšily vítězství. Hitlerovci by nevěřili, že obávanému partyzánovi Vladimiru Kaznačejevovi, který vyhodil do vzduchu patnáct vojenských vlaků, bylo jen čtrnáct let. Tisíce mladých hrdinů byly vyznamenány řády a medailemi. Pionýrům Maratu Kazejovi, Ljoňovi Golikovovi, Zině Portnovové, Valjovi Kotikovi byl posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu, zatímco dnešní pionýři mu házeli na hlavu rajčata a uráželi ho. Proč si rodiče a učitelé těchto dětí hrají na mrtvého brouka? Co se stane, jestli počet těch necitů bez ideálů ustavičně poroste? Hučelo mu v uších, ještě jednou se vymočil, nastavil budík na sedm hodin, znovu si vzal prášky na spaní a usnul.

Ráno pokročil ve svém pesimismu tak daleko, že se mu ani nechtělo jít k urologovi, který mu předepsal léčbu. Po pravdě řečeno, čerstvě penzionovanému veteránovi se přestalo dařit ode dne, kdy mu zemřela manželka. Z veselého člověka, který byl vždy mravně na výši, se postupně stávala troska. Špatně se stravoval, neměl trpělivost si vařit, začal popíjet, aby se zbavil neklidu, který ho vyčerpával. Protože mu však ruská vodka ani moldavské víno nešly k duhu tak jako v mládí, s pomocí Venjamina Nikanoroviče objevil rybolov. I toho po prudkém zánětu prostaty zanechal. Zpočátku jen občas pocítil mezi nohama neurčitou bolest, pak začal často chodit na malou a časem se bolest stala tak nesnesitelnou, že mu ztěžovala močení. Proto každou noc ticho v bytě narušovaly drásavé steny, šourání papučí a bublání ve výlevce. Nakonec si dodal odvahy a zašel na polikliniku. Urolog Vasile Oktavianovič, muž poněkud nepříjemný, v jehož přítomnosti měl dojem, že obtěžuje, mu doporučil antibiotika a vitamin E, ale vyjádřil obavu, že bez masáže prostaty nebudou mít kýžený efekt. Polikarp Feofanovič teď bude lidem pro smích: aby vám v úctyhodném věku někdo strkal prst do zadku! Vasile Oktavianovič však zastával názor, že to, co prospívá zdraví, není ostuda. Od té doby měl čerstvě penzionovaný veterán spoustu volného času: ven vycházel jen zřídka, ze strachu, aby se před lidmi nepomočil, klimbal u televize, hrál domino s dalšími veterány, vyndával z kufru zažloutlé fotografie a pohledu na ně se nemohl nabažit. Ta nesnesitelná choroba mu však nedala pokoj, i když pravidelně polykal antibiotika. Stával se nervózním. S neúčinnou léčbou nebyl spokojen ani urolog Vasile Oktavianovič. Jednoho dne ho po nové rituální masážní seanci požádal, aby se zdržel, a několik minut rozpačitého veterána bez jediného slova zamyšleně pozoroval. Promluvil, až když se mlčení stalo nesnesitelným.

„Polikarpe Feofanoviči, dělám všechno, co je v mých silách, abych vás toho neduhu zbavil. Antibiotika, vitaminy a masáž prostaty zánět citelně oslabily, ale… mám dojem, že zásadní by byl váš osobní vklad…?“

„Můj vklad?“ Polikarp Feofanovič tomu ani zbla nerozuměl. „Copak nepolykám všechny ty odporné léky, které jste mi předepsal?“

„Vy jste mě nepochopil. Vím, že jste vdovec, lituji, že vám to říkám, ale je zjevné, že potřebujete mít pohlavní styk, že zkrátka potřebujete ženskou…?“

Polikarp Feofanovič polkl nasucho a v zamyšlení se rozloučil. Po manželčině smrti žádnou ženu neměl a po úporném zánětu prostaty se mu už skoro ani nepostavil. Tři čtyři poluce do roka – to bylo veškeré potěšení. Občas po ženě zatoužil. Ne aby zkrotil zanícenou prostatu, ale aby unikl té odporné samotě. Ale kdo by stál o senilního dědka? Byla tu, pravda, jedna Moldavanka středního věku, prodávala u nich ve čtvrti na trhu zeleninu, rozvedená ženuška z jednoho kišiněvského předměstí, která se vždycky při spatření Polikarpa Feofanoviče rozzářila radostí. Moldavanka mu nekladla banální otázky ohledně zdraví nebo počasí, vyptávala se na to, co dokázal a co má ještě v plánu. Při hovorech s touhle ženou, z jejíhož pohledu se dala vyčíst dobrá vůle a úcta, čerstvě penzionovaný veterán znovu nabýval jistoty. Moldavanka mu vypověděla vše o svém nevydařeném manželství, měla za to, že jen muž se zkušeností a autoritou Polikarpa Feofanoviče dokáže oddělit koukol od pšenice a dobře poradit. Veterán ji pozorně vyslechl, dal jí za pravdu, odsoudil do nebe volající krobiánství jejího bývalého manžela a ujistil ji, že nemá důvod, aby si kvůli tomu dělala těžkou hlavu. Vnadná Moldavanka ho rozteskněle hltala očima. Přirozeně následoval rozhodný krok: vzájemná návštěva. Musel si ale napřed promluvit se synem, žijícím v Oděse. Jednou večer mu zavolal a v dobrém rozmaru mu řekl, že by se chtěl znovu oženit. Nadmíru zaměstnaný inženýr Oleg Polikarpovič se na něho obořil a doporučoval mu, aby se vzpamatoval: „Ty jsi úplně zdětinštěl, tati! Ta kurva to na tebe nahrála, jen aby schramstla kvartýr! Copak jsi zapomněl, že máš vnuka?“ Ovšem že zapomněl. Syn a vnuk ho navštěvovali jednou za uherský rok. Nenašli si ani čas, aby mu zavolali. Polikarp Feofanovič se rozběsnil. Co si o sobě myslí? Opustili ho, nechali bez pomoci, a teď se budou vztekat kvůli kvartýru…! Nejsou to právě oni, syn a snacha, kdo čekají, až natáhne bačkory? A je snad ztráta bytu horší než samota?

Od toho dne, kdy mluvil se synem, nenacházel klid. Z domu vycházel jen zřídka a skoro celý čas přemítal o smyslu života. Opožděně objevoval kouzlo rozjímání. Jeho život až do penze byl věčný shon. Nikdy si nenašel čas na přemýšlení. Teď už si ani nebyl jist, jestli byl doopravdy šťastný. Bylo nabíledni, že toho hodně dokázal: rozdrtil fašistickou hydru, zúčastnil se útoku na Reichs­tag, zoral kazašskou celinu, pracoval v městském výboru a získal třípokojový byt v městské části zvané Ryškanovka. Avšak manželčino náhlé úmrtí, zánět prostaty, osamělost a hlavně mravní úpadek mládeže ho přivedly na vrchol zoufalství…

Když znepokojení sousedé, vedeni Venjaminem Nikanorovičem, vyrazili dveře, mrtvola čerstvě penzionovaného veterána už byla v pokročilém stadiu rozkladu. Nesnesitelný puch způsobil, že mnohým z nich se zvedl žaludek a hledali, kde nechal tesař díru. V přítelově ruce Venjamin Nikanorovič objevil zažloutlou fotografii: Polikarp Feofanovič, jeho paní a maličký Oleg, tulící se k sobě u Leninovy sochy v centru Kišiněva.

Na pohřeb přišlo deset lidí: šest veteránů, dva sousedé, jeden znuděný instruktor z městského výboru strany a žena středních let v šátku, která usedavě plakala. Syn, pohlcen vírem každodenního života, přijel do Kišiněva až za dva dny, a než se vypravil na hřbitov, pozorně prázdný byt obhlédl. V kuchyni na okně vydechovalo opojnou vůni zapomenuté rajče…